Měl jsem tu čest se zúčastnit pietního aktu na pražském letišti při návratu ostatků tří českých hrdinů z Afghánistánu. Nikdy jsem se ničeho takového před tím nezúčastnil. Byl jsem tam nejen v mé oficiální roli amerického velvyslance v České republice, ale také jako vděčný otec. Můj syn strávil část tohoto roku pod ochranou těchto statečných českých vojáků v Afghánistánu.
Na pietní akt mě doprovodili dva vojenští přidělenci z americké ambasády. Byl jsem dojat, když jsem kolem sebe viděl řadu českých vládních představitelů a ještě impozantnější byla účast vojáků z různých útvarů a různých šarží. Bez ohledu na naše postavení ve společnosti jsme přišli, abychom vyjádřili svůj respekt padlým hrdinům a podpořili truchlící rodiny.
Speciálně vypravené letadlo přiletělo přesně podle plánu a po utichnutí motorů byli všichni tři hrdinové spuštěni do čekajících náručí svých vojenských druhů. Byli doma.
Čestná stráž ceremoniálně přenesla rakve zahalené do národní vlajky ke katafalkům, které stály před rodinami a před námi. A to byl ten moment, kdy mi to došlo. Samozřejmě jsem tam byl jako oficiální zástupce vlády Spojených států a můj národ truchlí společně s českými spojenci. Ale já osobně cítím dluh vůči těmto třem vojákům, kteří se starali o to, aby můj syn, jenž před několika měsíci sloužil na letecké základně v Bagrámu, mohl klidně spát, protože věděl, že ho spolubojovníci ze 42. mechanizovaného praporu budou venku chránit před teroristickým útokem.
Ale nebyl jsem tam také jako člen většího celku, který reprezentuje to nejlepší z lidstva? Nebylo to spíš tak, že to nebyli zástupci různých politických stran, kteří tam se mnou stáli, ale jednoduše to byli svobodu milující lidé ze spojenecké země, kteří chtěli uctít oběť svých hrdinů, jež se obětovali za jiné svobodumilovné lidi v cizí zemi? A že láska ke svobodě a ti, kteří se obětují pro její obranu, překračují svým způsobem hranice, které rozdělují společnost?
Tito padlí hrdinové se obětovali pro všechny ty, kteří sdílejí hodnoty jako jsou svoboda, volnost, demokracie, právní stát, transparentnost, a řada dalších hodnot, kterých si lidé cení. Oni i celé Česko si zaslouží náš nejvyšší respekt a uznání. A tak, když začala Ústřední vojenská hudba Armády ČR hrát nádhernou českou národní hymnu, udělal jsem něco, co nikdy předtím.
Kdykoli hraje americká hymna, vždy se postavím do pozoru a položím svou pravou ruku na srdce, jak to dělá většina Američanů. Přestože si vážím a respektuji hymny cizích zemí, nikdy jsem při jejich poslechu svou ruku na srdce nepokládal – až do této středy na pražském letišti, když začali hrát „Kde domov můj“. Udělal jsem to instinktivně, bez přemýšlení, jako kdyby mi právě došlo, že tito hrdinové z České republiky své životy položili za všechny občany světa, kteří milují svobodu.
Ceremoniál skončil. Rakve s hrdiny byly za doprovodu jejich rodin uloženy do pohřebních vozů, které je pomalu odvezly z letištní plochy.
Jsem věřící člověk, a tak když se krátce nato otevřelo nebe a déšť nás doprovodil při našem odchodu, nemohl jsme si pomoct, ale cítil jsem, že se Bůh přidal k rodinám, přátelům, kolegům a všem lidem, kteří truchlili nad ztrátou hrdinů. Vím, že jejich odkaz přetrvá, protože jsme byli schopni společně přijít, bez ohledu na politickou nebo národnostní příslušnost, abychom uctili jejich oběť v boji za obranu svobody.
Steve King
