Spojené státy hrají v rozvoji a podpoře teorie a praxe lidských práv zvláštní úlohu. Deklarace nezávislosti, kterou americké kolonie v roce 1776 ukončily svou oddanost britské koruně, vyhlásila, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“. Deklarace také vyhlásila právo národa rozpustit politický svazek, který se pro něj stal zdrojem útlaku. Ústava a Listina práv Spojených států amerických znamenala světově první praktický pokus o vytvoření vlády, která by byla posuzována podle toho, do jaké míry respektuje a chrání práva svých občanů. Tato práva proto Američané často vnímají jako určující rys svého národního dědictví.

První Američané nehovořili o „lidských právech“ jako takových, ale hovořili o volnosti a občanských svobodách. Mnozí z prvních kolonistů přišli do Nového světa hledat svobodu náboženského vyznání, která jim byla v Evropě 17. století upírána. Při vytváření svých společenství se u nich postupem doby vyvinul smysl pro náboženskou toleranci stejně jako touha po samosprávním uspořádání.

Když přišel čas, aby se američtí kolonisté odtrhli od Velké Británie, měli již dobře zpracovaný soubor právních předpisů a zvyklostí, který uznával svobodu projevu, svobodu vyznání a svobodu shromažďování. Mezi dalšími dodržovanými právy bylo právo podávat petice vládě, vést soudní líčení před soudní porotou a mít možnost vyjadřovat se k řízení vlastních záležitostí. Všechna tato práva patřila k hodnotám, na nichž v roce 1776 stála Deklarace nezávislosti, jejíž úryvek je uveden níže. Její hlavní autor Thomas Jefferson se později stal třetím prezidentem Spojených států amerických.

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a hledání štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

Listina práv

V roce 1787 se zástupci dvanácti z původních třinácti amerických států setkali ve Filadelfii ve státě Pensylvánie, aby začali připravovat návrh Ústavy USA. Vytvořili kompromisní dokument a zastupitelskou demokracii, která se dobře přizpůsobuje měnícím se podmínkám už více než 200 let. Zpočátku bylo mnoho těch, kdo se stavěli proti nové ústavě.

Svůj souhlas s dokumentem dali až po příslibu, že bude připojen soubor dodatků, které zaručí občanské svobody – svobody, které již byly součástí ústav většiny jednotlivých států. Tak bylo k Ústavě USA v roce 1791 připojeno deset dodatků, souborně označovaných jako Listina svobod. Od přijetí Listiny práv bylo jako součást Ústavy USA přijato jen sedmnáct dalších dodatků.

Dodatek I — Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.

Dodatek II — Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno.

Dodatek III — Žádný voják nesmí být v době míru ubytován v žádném domě bez souhlasu jeho vlastníka; to platí i v době války, ledaže by se tak stalo způsobem předepsaným zákonem.

Dodatek IV — Právo lidu na ochranu svobody osobní a domovní, písemností a majetku nesmí být porušováno neoprávněnými prohlídkami a konfiskacemi…

Dodatek V — Na každého občana, který se má zodpovídat z hrdelního zločinu nebo jiného těžkého zločinu, musí být podána řádná žaloba ze strany velké poroty… nikdo nesmí být dvakrát trestán ohrožením života nebo zdraví pro týž trestný čin. Nikdo nesmí být nucen svědčit sám proti sobě; nikdo nesmí být zbaven života, svobody nebo majetku bez řádného soudního procesu; soukromý majetek může být vyvlastněn pouze za náhradu.

Dodatek VI — V každém trestním procesu má obžalovaný právo na rychlé a veřejné přelíčení před nestrannou porotou státu a obvodu, na jejichž území měl být trestný čin spáchán a které jsou podle zákona příslušné. Obžalovaný má právo být informován o příčině a povaze obžaloby a konfrontován se svědky obžaloby. Má též právo dát obeslat prostřednictvím státních orgánů svědky ve svůj prospěch a mít na svou obranu obhájce.

Dodatek VII — V soudních přích podle obecného práva, přesahuje-li výše pohledávky dvacet dolarů, je zajištěno právo žádat rozhodnutí porotního soudu…

Dodatek VIII — Nesmějí být vyžadovány nadměrné kauce, ukládány nadměrné pokuty nebo kruté a mimořádné tresty.

Dodatek IX — Výčet určitých práv ústavou nesmí být vykládán jako popírání nebo zlehčování ostatních práv náležejících lidu.

Dodatek X — Práva, která ústava výslovně nepřiznává Unii ani je nevylučuje z pravomoci států, náležejí jednotlivým státům, resp. lidu.

Lidská práva v historii

Existují samozřejmě i méně přitažlivé stránky historického dědictví USA. Během prvních 75 let americké republiky bylo v jižních státech běžné otroctví a po většinu druhého století její existence byla běžná rasová diskriminace ve školách, ve veřejném ubytování a společenské praxi.

Američtí Indiáni, jak byli tehdy nazýváni, byli nuceni stěhovat se na západ a přicházeli tak o své domovy, svá území a mnohdy i životy.

Ženám bylo odepřeno právo volit ve volbách, právo být členkami soudních porot, a v případě manželek dokonce i právo vlastnit majetek.

Jedním z rysů americké demokracie je však to, že samoopravné mechanismy, jako jsou volby a soudy, mají tendenci chyby dřívějších dob napravovat. Také prostá síla myšlenky rovnosti pomohla odstranit společenské neduhy.

Během studené války Spojené státy americké podporovaly některé brutální vojenské diktatury, když jim poskytovaly finanční a vojenskou pomoc, dokud tyto země podporovaly ekonomické a geopolitické zájmy USA.

Ještě později byly Spojené státy americké kritizovány po událostech 11. září 2001 za to, jak zacházely s některými osobami podezřelými z terorismu a také z ojedinělých případů týrání vězňů americkou armádou během války v Iráku. Hranice práva v případech sporů týkajících teroristů – kteří koneckonců touží zničit práva všech – jsou v civilizovaných společnostech nadále předmětem diskusí.

V některých kruzích panují obavy ohledně používání trestu smrti a přiměřenosti právního zastoupení v případech trestu smrti a také obavy z počtu mužů z etnických menšin, kteří jsou ve vězení za trestné činy. Probíhají debaty o zbavení hlasovacího práva odsouzených po dokončení výkonu trestu odnětí svobody a diskuse o právech sexuálních menšin. Opět je patrné, že síla myšlenky, jakou je například rovnost, znamená pokračování těchto debat.

Pozitivní opatření

Spojené státy však mají také dlouhou historii pozitivních mezinárodních opatření na podporu lidských práv. Po první světové válce bojoval americký prezident Woodrow Wilson za národní sebeurčení a ochranu menšin ze strany mezinárodního společenství. Po druhé světové válce věnovaly Spojené státy značné úsilí a peníze na udržení a obnovení demokracie v Evropě a na vytvoření demokracie v Japonsku.

Spojené státy zastávaly přední místo v dekolonizaci, která v roce 1946 zajistila nezávislost Filipínám. A s koncem studené války zaujaly Spojené státy vůdčí postavení v multilaterálních organizacích pro lidská práva a humanitárních iniciativách v Somálsku, Súdánu, Haiti, Bosně a v dalších zemích.

Informování Kongresu USA

Americké ministerstvo zahraničí má ze zákona povinnost každoročně předkládat Kongresu USA několik komplexních zpráv o lidských právech. Patří mezi ně:

• zprávy o stavu lidských práv v jednotlivých zemích, podrobné hodnocení situace v zemích po celém světě;
• na podporu lidských práv a demokracie popisy toho, co americká vláda dělá pro řešení případů porušování lidských práv uvedených ve zprávách o jednotlivých zemích;
• mezinárodní zpráva o svobodě náboženství, která posuzuje, do jaké míry lidé mohou svobodně vyznávat své náboženství;
  zpráva o obchodování s lidmi, jakýsi přehled novodobého otroctví.

Po vypracování jsou tyto zprávy předkládány Kongresu a zveřejněny na internetu, aby mohly být šířeny po celém světě.

V zahraničí vyvolává občas nelibost americká povýšenost a sklon jednat jednostranně, a to i mezi těmi, kteří mají s politikami USA společné hodnoty. Není těžké pojmenovat oblasti, v nichž Spojené státy nesplňují své ideály. Spojené státy však dnes, stejně jako před dvěma sty lety, zaujímají na světě přední místo v pokračujícím boji za lidská práva. A třebaže tyto myšlenky jsou obecně přijímány, boj za jejich uplatňování nadále celosvětově pokračuje.

Význam nevládních organizací pro lidská práva

Pro politiku v oblasti mezinárodních lidských práv jsou důležité také činnosti nevládních organizací. V 80. letech 20. století sehrály v debatách o politice USA ve střední Americe důležitou úlohu Amnesty International, Americas Watch, American Civil Liberties Union a několik dalších organizací. A v Severní Americe i v Evropě sehrály nevládní organizace významnou roli v národních debatách o sankcích vůči Jižní Africe v 80. letech 20. století.

Díky svému právnímu postavení soukromého subjektu mohou nevládní organizace často pracovat bez politické kontroly států. A protože nemají větší ambice zahraniční politiky, které by mohly být v rozporu s cíli v oblasti lidských práv, bývají nevládní organizace mnohdy lépe schopny se o lidská práva zasazovat. Díky tomu, že jsou nevládní organizace úzce zaměřené a obecně nestranné, mohou někdy upozornit na otázky lidských práv v zemi, kde to jiní udělat nemohou. To platí zejména v případě, kdy je nezávislá politická aktivita potlačena a občanská společnost je slabá.

Silné a slabé stránky

Nevládní organizace mají však omezenou moc. Musejí se spoléhat na sílu publicity a přesvědčování. Mnohé státy používají proti místním zastáncům lidských práv donucovací prostředky a vytvářejí z nich nové oběti represí. Některé země mají zakázáno zahraniční financování nevládních organizací, nebo uplatňují náročné registrační procedury, aby jejich práci ochromily.

Silné a slabé stránky svrchovaných států jsou v podstatě právě opačné těm, jež mají neziskové organizace. Státy musí svou zahraniční politiku přizpůsobovat širokému spektru zájmů. Vlády mívají tendenci formulovat zahraniční politiku podle svých národních zájmů, což znamená, že obhajování lidských práv může být omezeno jinými cíli. Když se však nějaký stát rozhodne angažovat v otázkách lidských práv, obvykle má zdroje, prostředky ovlivňování, a dokonce i propagační možnosti, které nevládní organizace k dispozici nemají.