Spojené státy přijaly první zákon umožňující přijmout vysídlené osoby v roce 1948. Na jeho základě pak USA přijaly přes 400 000 Evropanů vysídlených v důsledku 2. světové války. Následovala vlna uprchlíků ze zemí, kde vládly komunistické režimy. V roce 1975 USA přijaly stovky tisíc přesídlených uprchlíků z Indočíny, a to prostřednictvím ad hoc zřízené a dočasně fungující Refugee Task Force. Tato zkušenost vedla v roce 1980 k přijetí Zákona o uprchlících (výrazná aktualizace proběhla v roce 2002), který standardizoval přijímání přesídlených uprchlíků do Spojených států. Tento zákon představuje právní základ pro současný Program přijímání uprchlíků. Dalším důležitým právním předpisem je Zákon o imigraci a národnosti, který řeší mj. pomoc uprchlíkům (hlava 4, kapitola 2). Uprchlíci patří ke skupině cizinců, kteří jsou do USA přijímáni na humanitárním základě (dále jsou zde zařazeny oběti zemětřesení na Haiti, rodinní příslušníci či např. oběti obchodu s lidmi).
Organizace přesídlování
Zákon o uprchlících vytvořil Federální program pro přesídlení uprchlíků, který měl zajistit efektivní přesídlení a následně jim pomoci dosáhnout ekonomické soběstačnosti v USA. K jeho řízení a správě byla zároveň ustanovena Kancelář pro přesídlení uprchlíků (Office of Refugee Resettlement). Úřad funguje dosud a pomáhá jednak žadatelům o azyl, kteří do USA přichází přímo ze země původu a dále také osobám, kterým byl status uprchlíka udělen v zahraničí a do USA přichází v rámci přesídlení. Úřad řídí nejrůznější programy, prostřednictvím kterých je uprchlíkům poskytována podpora a pomoc po příjezdu do Spojených států.
Programů přesídlování se dále účastní řada soukromých dobrovolných organizací. Patří k nim např. Světová křesťanská služba, Americká konference katolických biskupů, Luteránská imigrační a uprchlická služba, Hebrejská imigrační společnosti pro pomoc atd. Tyto organizace mají pobočky po celé zemi a v praxi poskytují pomoc přesídleným osobám za asistence svých členů či přátel. Uprchlíci jsou po příjezdu do USA „přiděleni“ některé z těchto soukromých dobrovolných skupin. Prvních 90 dní po příjezdu do USA jim zajišťují stravu, bydlení, zaměstnání, poradenství či lékařskou péči. Tyto služby jsou poskytovány všem uprchlíkům, tedy nejen těm, kteří do USA přichází v rámci přesídlení.
Americký fond pro československé uprchlíky (AFCR)
V letech 1948—1989 pomáhal uprchlíkům ze socialistického Československa Americký fond pro československé uprchlíky, který založil bývalý československý diplomat Ján Papánek. Za dobu své existence získal AFCR ve formě příspěvků od jednotlivců, spolků a korporací 1,7 milionu dolarů a od ministerstva zahraničí USA a OSN celkem 21,5 milionu dolarů. Ve své poslední a zároveň bilanční zprávě pro americkou vládu AFCR uvedl, že od roku 1948 poskytl pomoc 95 tisícům československých uprchlíků a v USA pomohl usídlit 25 300 československých a dalších východoevropských uprchlíků.
Požadavky na účast v programu přesídlení
Aby se uprchlík mohl zúčastnit amerického přesídlovacího programu, musí a) být určité preferované národnosti a spadat do upřednostňované kategorie v daném regionu, nebo b) být doporučen americkou ambasádou, UNHCR nebo nevládní organizací, a dále c) splňovat definici uprchlíka podle amerického práva (ačkoli se předpokládá, že osoba už má přiznán statut uprchlíka) a d) nepatřit do skupiny, která je z programu vyloučena podle sekce 212 (a) zákona o uprchlících. Praktickým předpokladem je dále to, že uprchlík má přístup k americké kanceláři zpracovávající žádosti, a že není nastálo přesídlen do jiné země.
„Určenými“ národnostmi jsou ty, které americká vláda momentálně považuje za zvláště potřebné pro přesídlení do USA. Mezi důvody pro vyloučení z možnosti účastnit se programu přesídlení patří jednak zdravotní stav (nakažlivé nemoci, psychické poruchy), kriminální minulost (osoby odsouzené za mnohonásobné zločiny, prostituce, pašování drog atd.) a bezpečnostní důvody (podezření z terorismu, nacistická nebo komunistická minulost…).
Program a systém přesídlování (ale i přijímání „běžných“ uprchlíků) vznikl na základě výše zmíněného zákona z roku 1980. V současné době je diskutována potřeba jeho reformy. Vznikl totiž v době, kdy do USA přicházely velké skupiny přesídlených uprchlíků zejména z jihovýchodní Asie. V současnosti však USA přijímají výrazně heterogennější skupiny z celého světa. Jsou mezi nimi oběti mučení, nezletilé děti bez doprovodu, oběti sexuálního násilí atd. Podobně se proměnila socio-ekonomická realita – welfare systém byl drasticky zúžen a nově příchozím uprchlíkům je tak poskytována minimální podpora.
Poskytovaná pomoc
Pokud je osoba uznána jako uprchlík a splňuje uvedené náležitosti pro přesídlení, po příjezdu do USA získá lékařské vyšetření, krátkou orientaci o kultuře, pomoc při zařízení cesty a případně půjčku na cestu do USA. Bezprostředně po příjezdu uprchlíci obdrží pomoc v podobě hotovosti a lékařského ošetření.
Další forma pomoci se týká zpřístupnění a poskytnutí nejrůznějších sociálních služeb, jako je pomoc při hledání práce, pomoc s angličtinou, různá pracovní školení, pomoc s dopravou a dokonce s péčí o rodinu. Poskytování pomoci se účastní jak vládní, tak soukromé subjekty.
Konečně USA počítá i s tím, že uprchlíci mohou mít nejrůznější zdravotní problémy, nemoci atd. Ještě před příjezdem do USA projdou uprchlíci lékařskou prohlídkou, která má určit, zda jsou vůbec způsobilí účastnit se programu. Po příjezdu následuje další prohlídka a následné sledování. Cílem těchto opatření je ochrana veřejného zdraví.
