„Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru,“ řekl 28. srpna 1963 Martin Luther King Jr. ve svém projevu k dvěma stům tisícům účastníků pochodu na Washington za práci a svobodu.

Projev vešel do historie pod názvem „I Have a Dream“, česky „Mám sen“, a stal významnou událostí amerického hnutí za občanská práva, jak sám King v úvodu projevu předpovídal.

Projev, který živě přenášely rozhlasové i televizní stanice, trval 16 minut, přičemž Martin Luther King se postupně od připraveného textu odpoutával a v závěru mluvil zcela spatra. Právě tato část, ve které představuje svou vizi (sen) o životě ve sjednoceném národě, vyvolala největší odezvu. Kingův projev byl následně v médiích hodnocen jako nejpůsobivější okamžik celého pochodu (podle programu byl 16 řečníkem z 18) a špičkový rétorický výkon.

Význam projevu

V souvislosti se svým projevem byl King v roce 1963 vyhlášen časopisem TIME Mužem roku a v roce 1964 se stal nejmladším laureátem Nobelovy ceny míru.

Úspěch projevu a pochodu na Washinton uvítala administrativa prezidenta Johna Kennedyho usilující o legislativní kroky ke zlepšení občanských práv.

Necelý rok po projevu, 2. července 1964, podepsal prezident Lyndon B. Johnson zákon, který zakazoval diskriminaci na veřejných místech, v zaměstnání a vzdělávání (Civil Rights Act).

O rok později, 6. srpna 1965, podepsal prezident Lyndon B. Johnson zákon o volebním právu (Voting Right Act), který odstraňoval diskriminační opatření, jimž Afroameričané čelili (poplatky za hlasování, testování gramotnosti, zastrašování při registraci voličů aj.).

V roce 2002 byl projev zařazen do Národního registru nahrávek (National Recording Registry). V roce 2003 byl vyryt na schod Lincolnova památníku nápis, který má připomínat místo, z něhož Martin Luther King Jr. projev pronesl.

Slovo jako zbraň

V boji za občanská práva černochů bylo Kingovou hlavní zbraní slovo. Od mládí byl charismatickým řečníkem a posluchače uměl zaujmout již v baptistickém kostele v alabamském Montgomery, kde působil od roku 1954 jako kněz. Právě zde se o rok později rozhořely protesty proti místním segregačním zákonům.

King hlásající metodu „bojovného nenásilí“, ovlivněnou filozofií Mahátmy Gándhího, se brzy stal uznávaným vůdcem pochodů a demonstrací.

Kromě rasistů musel bojovat také s vlnou černošských militantních radikálů (Černých panterů), kteří odmítali jeho obezřetnou taktiku. Podporu americké vlády ztratil, když se kriticky vyslovil proti válce ve Vietnamu.

Kingův život ukončil v jeho devětatřiceti letech 4. dubna 1968 atentátník v Memphisu, kam King přijel podpořit stávku dělníků.

Závěrečná část projevu

„Pokračujte ve své práci s vírou, že nezasloužené utrpení přináší vykoupení. Vraťte se do Mississippi, vraťte se do Alabamy, vraťte se do Jižní Karoliny, do Georgie a Louisiany; vraťte se do městských slumů a ghett na Severu a vězte, že stávající situace může být a bude změněna. Jen nesmíme propadat zoufalství a beznaději.

Takže vám chci říci, přátelé, že i když musíme dnes stejně jako v budoucnu čelit nesnázím, mám stále jeden sen. Ten sen je hluboce zakořeněn ve společném americkém snu, že jednoho dne se tento národ vzpřímí a zakusí skutečný význam svého kréda – „pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“. Sním o tom, že jednoho dne na cihlově červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů.

Sním o tom, že jednoho dne proměníme dokonce i Mississippi, stát umdlévající pod žárem nespravedlnosti a rasového útlaku, v oázu svobody a spravedlnosti.

Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru. O tom dnes sním!

Sním o tom, že jednoho dne, na jihu v Alabamě, ve státě nechvalně známém svými rasisty a guvernérem, jehož řeč oplývá slovy interpozice a nulifi kace, že právě v Alabamě si jednoho dne budou moci malí černí chlapci a dívky podat ruce s bílými dětmi jako bratři a sestry. O tom dnes sním!

Sním o tom, že jednoho dne bude každé údolí vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy, pahorkatina v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. A zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně to spatří (podle Iz 40, 4–5). To je naše naděje. To je víra, s níž se vrátím zpátky na Jih. S touto vírou budeme schopni vytěžit z hory zoufalství kámen naděje. S touto vírou budeme schopni proměnit drásavou disharmonii uvnitř vlastního národa v nádhernou symfonii bratrství.

S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se modlit, společně bojovat, společně se nechat věznit a společně se postavit za svobodu při vědomí toho, že jednoho dne budeme svobodní. Bude to den, kdy všechny Boží děti budou moci s novým významem zpívat – „Má vlasti / o Tobě / o sladké zemi svobody / o Tobě píseň má / O zemi, v níž hroby otců mých / o pýše poutníků nezlomných / na všech Tvých úbočích / svobodě dejme znít“.

A mají-li se stát Američané opravdu velkým národem, musíme to uskutečnit.

Takže, nechť svoboda zazní z překrásných kopců New Hampshire.

Nechť svoboda zazní z velkých horských masivů New Yorku.

Nechť svoboda zazní z vrcholků Alleghenies v Pennsylvánii.

Nechť svoboda zazní ze zasněžených štítů Skalistých hor v Coloradu.

Nechť svoboda zazní z ladných svahů Kalifornie.

Ale nejen to.

Nechť svoboda zazní z Kamenné hory v Georgii.

Nechť svoboda zazní z hory Lookout v Tennessee.

Nechť svoboda zazní z každého kopce a návrší v Mississippi, nechť zazní z každého úbočí.

A necháme-li svobodu zaznít, necháme-li ji zaznít v každém městečku a vesnici, v každém městě a každém státě, uspíšíme tím příchod dne, kdy si všechny Boží děti – černé stejně jako bílé, Židé stejně jako pohané, katolíci stejně jako protestanti – podají ruce a zazpívají slova starého černošského spirituálu:

Konečně svobodni!
Konečně svobodni!
Díky, Bože Všemohoucí,
konečně jsme svobodni!“

Překlad Robin Ujfaluši. Celý projev v češtině můžete najít ve výboru z díla Martina Luthera Kinga Jr. „Odkaz naděje. Vybrané články a projevy„, kterou vydalo v roce 2012 nakladatelství SLON.