Vedoucí zahraniční redakce mediální skupiny MAFRA Adéla Dražanová se zúčastnila programu připraveného Velvyslanectvím USA při NATO, který novinářům ze třinácti zemí Evropské unie představil raketový torpédoborec USS Donald Cook DDG 75.

Reportéři se během dvoudenní plavby seznámili s provozem a fungováním této americké válečné lodi, která má posílit protiraketový štít v Evropě proti možné hrozbě z Íránu. Zúčastnili se také oficiálního přijetí lodi na vojenské námořní základně Rota ve Španělsku, kde loď bude mít stanoviště v rámci své evropské mise.

Novinářka Adéla Dražanové se podělila o několik postřehů z pobytu na lodi.

Zvyknete si…

První dojem, který máte z lodi, tedy kromě toho, že je masivní, šedivá a impozantní, je samozřejmě pocit stísněného prostoru. Rozhodně nic pro klaustrofobiky. Úzké chodby, nízké dveře, navíc ještě těžké. Schody, které splňují spíš charakteristiky žebříku. Jsou úzké a strmé a ten otvor, jímž se na ne máte protáhnout! Jak to asi musí vypadat v ponorce?

A pak spaní. Kovové palandy, tři lůžka nad sebou. Přičemž spát nahoře je svého druhu výhra, neboť dolní a prostřední postele jsou spíš takové škvíry, mezery, do kterých zasunete tělo a nad vámi je pak nějakých dvacet, třicet čísel. Zpočátku, když do hromadné ložnice vkročíte poprvé, máte pocit, že tohle nepůjde. jenže půjde. Musí.

Všechny své věci z (pravda malého) kufru vyskládáte do pečlivě strukturovanoho prostoru pod matraci, vyškrábete se nahoru (nebo zasunete tělo do mezery, to záleží na tom, jaké lůžko vám bylo přiděleno) a pak ležíte a zjistíte, že je to vlastně docela pohodlně. A navíc… vlny. Loď se houpe, nijak dramaticky, leč přesto hodně znatelně. Pokud zrovna netrpíte mořskou nemoci, je právě tohle ten nejlepší způsob uspávání. Pomalé houpání že stranu na stranu, tlumený hukot lodních motoru… počítání oveček nepřipadá v úvahu, nestihnete jej. Spíte.

A je vám úplně jedno, že se kolem vás (i v noci) odehrává život. Námořnice přicházejí a odcházejí, vstávají a uléhají, protože každá má službu v jinou dobu. Protože tohle není vyhlídková loď po Karibiku.

Jste na palubě USS Donald Cook. Někde nad vámi je uskladněno devadesát raket.

Den 2

Jako civilista se po lodi amerického námořnictva nemůžete pohybovat, jak se vám zachce. Vždy s vámi musí být někdo v modré uniformě. Na krku máte červenou visačku s nápisem „escorted“. Aby bylo jasné, co jste zač.

Nedá se přesně určit, kdy začíná a konci život na lodi. On totiž běží pořád, bez přestávky. Někdo musí být logicky pořád vzhůru, na hlídce, někdo musí ten kolos o téměř dvaceti tisících tun řídit.

Nicméně den, jak ho známé my suchozemci, začíná kolem půl šesté ranní. Trochu kruté. Od šesti do sedmi je snídaně, kdo ji nestihne, má smůlu. Až do oběda musí vydržet o kávě, mléku, müssli a tyčinkách. Oběd je pak zhruba od půl dvanácté. A večeře v pět třicet. A zase: kdo tyhle časy prošvihne, má poněkud smůlu.